Bílý kříž

Kde je Bílý kříž všichni víme. Dříve byl bez lesa nejen hřeben, kde stojí kříž až po výzkumnou stanici, ale i plocha nad hotelem Bílý kříž až po vrchol Sulova (903 m), kde je dnes vodojem pro hotely. Na osadě bylo původně šest usedlostí a osada se dříve jmenovala Karlovice. Název Bílý kříž dostala až později, po události okolo roku 1830, kdy pašeráci tabáku z uherského Slovenska – šverci zabili jednoho finance- jägra. Přenášení tabáku z Uher bylo výnosným obchodem, ale nelíbilo se to vrchnosti. Proto nechala hranici hlídat jägry, kteří šverce chytali, tabák zabavili, dopravili je do Frýdku, kde byli pašeráci kromě bití ještě pokutováni. Tak se stalo, že tlupě 18 šverců zastoupil cestu jeden jägr. Pašeráci měli větší strach z bití a pokut ve Frýdku, než z vraždy a tak se na jägra vrhli a ubili ho. Na místě ho pochovali a vrah mu musel na mohyle postavit kříž. Byl dřevěný z čerstvě ostrouhaných smrkových žerdí. Na hřebeni, který byl donedávna holý, svítil kříž bíle do dálky. Původní zhnil a spadnul a ten dnešní už je poněkolikáté obnovený a je natřený na bílo.

Majitelé místních usedlostí byli Pavlosci, Matějci, Jančuři, Pohludci, Foldyni, Pavlicovi. Pod osadou, asi o 500 metrů níže jsou ještě Bumbalovice nebo Bumbaly, kdysi se dvěmi chalupami. Kromě nich tam byly rozsáhlé objekty a v nich sklárny pojmenované podle císaře Karla, proto název Karlovice. Sklárny zanikly a dnes je i celá osada zalesněna. Základy objektů dodnes znatelné.

Ke konci devatenáctého století začínal rozvoj turismu. V tom byli většinou napřed u nás žijící Němci. Snahou turistických spolků bylo, zajistit si na horách základny – útulny. V prvopočátcích turistiky se Bílý kříž stal doménou německého Beskidenvereinu, jehož členové byli hlavně němečtí úředníci a technici z ostravských šachet a průmyslových závodů. Beskidenverein se těšil velkorysé podpoře ze strany ředitelství i lesní správy těšínských komorních statků. Již v roce vzniku tohoto německého spolku (1893) byli prof. Alois Schwarz, dr. Karl Richter a prof. Alois Steiner vysláni jako deputace k direktoriu Knížecí komory těšínské, zastupované dr. Rudolfem Bukowskim, od kterého se jim dostalo výrazné podpory. Mnozí členové Beskidenvereinu, např. nadlesní J. Lipawský, lesmistr Liszt, oba z Frýdku, nadlesní E. Schwab z Morávky byli zaměstnáni u lesní správy komorních statků a zajišťovali povolení ke značení turistických cest, bezplatné dodávky dřeva a kamene na stavbu německých chat.

Zpočátku na Bílém kříži stála malá dřevěná hospoda, s jejíž majitelem Pavloskem měl od roku 1894 Beskidenverein uzavřenou dohodu a dokonce zde v roce 1897 získal i hostinskou koncesi – Němci hospodu a útulnu zvali „Beskidenheim“. V té době u nás sílilo české národní povědomí a pro Němce nebylo jednoduché koupit české majetky. Od Jana Pavloska proto usedlost nejdříve koupil A. Farbovský z Vítkovic a roku 1900 ji prodal německému spolku. Tato usedlost byla na pozemku dnes už zalesněném a sice ve svahu po levé straně cesty mezi křížem dnešním hotelem Bílý kříž. Dodnes pod tímto místem zůstala jen malá lučka, stále se zmenšující náletem. Němci tam za války postavili větrnou elektrárnu, která pracovala do roku 1956 a vydržela na svém místě do roku 1978. Dnes se tam dají najít zbytky kamenného sklepa, je to vyvýšenina z cesty dobře patrná. V něm se skladovaly na zimu brambory pro hotel Bílý kříž ještě dlouho po druhé světové válce. Němci usedlost rekonstruovali a 3. dubna 1902 byla na Bílém kříži otevřena „Schutzhütte Weisse Kreuz“ – chata se zvonicí, jejíž úpravy přišly na 15 000 K. Nájemcem této chaty byl jednu dobu i J. Daněk. Patřila k ní také tzv. letní vila, adaptovaná pro účely celoročního provozu a slavnostně předaná turistům 1. července 1907. Podle jména manželky mecenáše a podporovatele Beskidenvereinu, generálního ředitele Vítkovických železáren Friedricha Schustera, byla pojmenována „Josefinenheim“. Tato Josefinka stála blízko kříže šikmo naproti přes cestu na rovince.Původně patřila Foldynům a byla už za cestou, na katastru Krásné. Rozpadla se někdy na začátku šedesátých let. Byla tehdy v majetku ROH, ale už se dlouho neužívala. Josefinku proti bleskům chránily dva jasany. Ty na místě stojí dodnes. Kousek odtud je pěkný pohled do údolí Morávky. Bude takový ještě několik let, pokud sečí nevzroste.

Z Bílého kříže se na začátku století stalo turistické zázemí s velkou ubytovací kapacitou – osm pokojů a jedna společná noclehárna poskytly ubytování až pro 62 osob Spolu s usedlostí Pavloskových získal německý spolek i pozemky až pod vrch Sulov. Na nich v roce 1924 postavil dvouposchoďový hotel „Weisse Kreuz“. V noci z 18. na 19. ledna 1936 tato nová německá chata vyhořela. Pro německé turisty nastala svízelná situace, protože jim ještě předtím, 14. září 1927, vyhořela také stará útulna z roku 1902, která v posledních letech sloužila jako noclehárna pro studenty. V tomto období na Bílém kříži neměli žádné vlastní ubytovací zařízení. Velká část škody byla kryta pojištěním a proto bylo možno v krátké době přistoupit k obnovení chaty a k jejímu opětovnému zpřístupnění, které oficiálně proběhlo 26. září 1937. Nový „Berghotel“ byl už postaven v tehdy moderním slohu s plochou střechou tak, jak ho známe dnes. Zvonice stojící pod hospodářskými budovami byla k němu přenesena od původní vyhořelé dřevěné útulny.

Českému živlu se podařilo získat Matějkovu usedlost. Na jejich pozemcích zřídil bývalý nájemce německé chaty J.Daněk turistickou stanici Klubu českých turistů. Později byla přejmenována na Daňkovu turistickou ubytovnu. Těsně vedle Daňkovy útulny postavil za první republiky frýdecký Němec, velkoobchodník Liva, moderní „Hotel Sulov“ se zasklenou verandou a pokoji pro 14, v nouzovém případě až 25 hostů, který byl spojen se starou útulnou. Po válce byl tento německý majetek znárodněn a spojen v jeden objekt „Hotel Daněk – Sulov“. Po Daňkovi převzal útulnu nevlastní syn paní Daňkové Rolný. Za Rolného se provdala Anežka Kokešová z Gruně a po jeho smrti za Juchelku.

„Hotel Baron“, třetí z nedaleko vedle sebe stojících hotelů na Bílém kříži, byl otevřen roku 1932 a postavil ho na místě hájenky vrchní číšník Adolf Baron z německého Berghotelu. Sám nebyl příliš majetný, ale oženil se s bohatou ženou z Těšínska, která přišla na Bílý kříž jako turistka a ta vše financovala. Paní Anežka Baronová byly velmi zbožná a tak jí Baron nechal později postavit ještě kamennou kapli nad hotelem. Poutě a bohoslužby se u ní konají na Cyrila a Metoděje. Obec Klokočov, kam katastrálně patří, hodlá tuto kapli proslavit tím, že v ní někdy v padesátých letech asi týden sloužil bohoslužby kněz Karol Wojtyła, když pod Bílým křížem pobýval. Později se stal krakowským arcibiskupem a dnes je papežem. Baronovi se hlásili k Němcům. I jejich nevlastní synové šli do německé armády. Proto byl jejich hotel Baron i vedlejší Berghotel jako německý majetek po válce znárodněny. Hotel Baron po válce provozoval národní správce Štefan Krištofík, rychlokvašený partizán. I později tam dělal vedoucího, ale to už se hotel jmenoval „Jeleň“. Teprve později se přejmenoval na Kysucu. Paní Baronová tam zůstala a vařila, měla k hotelu citový vztah. Krištofík toho zneužíval, často ji týral. Teprve na konci padesátých let se vystěhovala do západního Německa za synem. Druhý syn padl ve válce.

Pokud se turisté za první republiky chtěli ubytovat, mohli volat poštu na Starých Hamrech, č. tel. 2. Telefonické vedení na Bílý kříž bylo zavedeno roku 1934 nákladem 27 tis Kčs, z toho z Baťova fondu 13 tisíc. Zbytek uhradili majitelé hotelů Baron, Beskidenverein, Sulov a Daněk, kde byla ústředna. Elektřina byla na Bílý Kříž zavedena až roku 1956 kabelem z Visalají.

Od začátku století po první republiku se stalo z obyčejné osady známé a vyhledávané turistické středisko. Původní chalupy byly buď přeměněny na turistické zařízení, nebo postupně až na jednu zanikly. Do života místních lidí s přicházejícími turisty z Ostravska pronikal jiný svět. Chudoba a zaostalost místních byly tak obrovské, že v některých chalupách tu neznali ještě za první republiky pořádně cenu peněz. Tak se mohlo stát, že když lufťáci přišli do chalupy si koupit máslo, tak si místní za jedno kilo řekli cenu 1 Kčs. Vůbec nevěděli, kolik normálně stojí a někteří lufťáci byli takoví, že jen tu jednu korunu dali. Na konci devatenáctého století byl zaznamenán tento příběh: Chudobné ženě z Bílého kříže zemřela jediná dcera, pracovitá a krásná sedmnáctiletá děvucha. Dostala horečku a třásla se zimnicí. Dávali jí pít koření, nemoc zaříkávali při svíčkách, obrázek zázračné frýdecké Panny Marie jí položili na prsa, žel nic nepomáhalo. Během dvou dnů dívka zemřela. Nejbližší zvonice byla u hospody na Bílém kříži a byla majetkem hospodské, která nechtěla zadarmo zvonit. Za zvonění se platilo 20 krejcarů, jen ranní, polední a večerní zvonění se odbývalo zdarma. Tak museli za duši zesnulé Johany zaplatit turisté. Kdoví, kdo tehdy zaplatil chudobné pohřeb až na hřbitov na Morávce...

Říká se, že podobný silný příběh z Morávky přiměl poštovního úředníka na místecké poště Vladimíra Vaška, k sepsání básně o Maryčce Magdónové ze Starých Hamer.

Po obsazení republiky Hitlerem roku 1939 přes Bílý kříž odcházelo do zahraničí hodně našich lidí, hlavně vojáků. Na jejich převádění se podílel i Jan Kokeš, manžel místní občanky Marie Kokešové. Byl zaměstnán jako číšník u Daňka. Host dal znamení tím, že položil na stůl pětadvacetník lvíčkem nahoru. Nemluvilo se, domlouvalo se posunky. Kokeš předal „turisty“ Slovákovi Machovi a ten je převedl na Polom, kde tehdy byla polská hranice. Mezi běženci byl i legendární František Fajtl, později sloužící jako československý letec v Anglii. V šedesátých letech přišel s manželkou na Bílý kříž znovu - jako rekreant na turnus. Dnes ho vidíme semtam v televizi, jak dostává na Hradě jako veterán - generál letectva ve výslužbě řád od prezidenta.

Za druhé světové války byly hotely na Bílém kříži obsazeny německou mládeží z Hitlerjugend. Byla to rozežraná sebranka, která měla všechno, včetně pomerančů za války. Byla v nich pěstována nenávist a nadřazenost vůči Slovanům. Hvížď z Gruně jim denně, i v zimě přes závěje, na kolcách dovážel mléko posbírané po gruňských chalupách. Kdyby se mu někdy, třeba pro sníh nepodařilo přijet, hrozil trest pro sabotáž. Ke konci roku 1944 mládež z Hitlerjugend zmizela. I když byli hlídáni vojenskou ochranou, měli strach z partizánů.

Největšího rozkvětu však zažil Bílý kříž až po válce. Stalo se z něho celostátně známé středisko odborářské rekreace. Komplex třech zotavoven měl kapacitu 220 lidí. Bylo téměř stále obsazeno. Každou sobotu večer vyjížděl z Prahy hlavního nádraží přímý rychlík na Bílou. Turnusy v zimě byly týdenní, v létě čtrnáctidenní. Rekreanti z Bílé chodili pěšky (a taky na poukazech měli napsáno,že Bílý kříž je vhodný jen pro zdatné = 10 km pěšky), zavazadla jim dopravovali formani Madaj,Čuraj,Pietrík, Jerlík. Drabina měl mulu. Kdo nechtěl jít pěšky a zaplatil, počkal na Bílé a forman se pro něho vrátil. Když byl sníh, přepřahalo se nad klausem do saní a vůz se odstavil. Jezdilo se po moravské cestě, stoupání bylo pozvolnější, než na slezské cestě. Pro formany to byl dobrý výdělek, za jednu cestu zarobil 100 Kčs a s párou koní 200 Kčs. Když po výstavbě přehrady jezdil vlak jen na Ostravici, tak v Praze na rychlíku jen změnili tabulku na: Praha,hl.nádr. – Ostravice. Z Ostravice pak jezdily autobusy s rekreanty na Vrch Predmier a odtud to bylo pěšky jen dva kilometry.

O rekreanty bylo všestranně postaráno. Program zajišťovali kulturní referenti, třeba Pavel Beran, Zdena Stříž a další. Každý turnus měl seznamovací a rozlučkový večírek. Hrával třeba pekař a cukrář z Bílého kříže Mira Šmíra - současně na několik nástrojů, nebo s turnusem přijížděly hudební úderky -ty měly pobyt zadarmo. Večírky bývaly dobrou příležitostí pro místní ulovit si rekreantku z Prahy. V zimě byly v provozu dvě sjezdovky. První po lukách od větřáku k Bumbalám. Pod cestou od kříže až po Sulov byly rozsáhlé louky, lidi z Gruně chodili na nich sušit seno, sadily se kobzole, sel se oves pro koně. Ze spodního okraje luk na Bumbaly bylo 200 metrů. Dnes zalesněno. Navíc od vodojemu po větřák byl skokanský lyžařský můstek. Druhá sjezdovka s tehdy moderním kotvovým vlekem byla roku 1963 postavena od Kysuce k Jančíkovi na Vrch Predmier. Byla ale na jižním svahu, kde se sníh dlouho neudržel a tak byla roku 1976 rozebrána.

Hotely měly i svoje hospodářství a byly víceméně soběstačné. Za Sulovem byly hospodářské budovy pro tři krávy. Z nich si nedávno Jiří Ničman postavil penzion. Nad zvonicí u hotelu Bílý kříž byly stáje pro čtyři krávy, prasata a koně. Paní Zbojková z Vrch Predmiera byla u krav. Později z nich byly garáže, dnes ruiny bez střech. Pivo se naváželo na celou zimu na podzim, bylo kvasnicové. Na hotelu Bílý kříž se peklo pečivo. V tomto hotelu byly v každé izbě samostatné kachle a každé s jiným ornamentem. Každý den Zbojek obešel s krosnou všechny kachle, naskládal do nich polena, před ně ščambičky a zapálil. Kachle hřály 24 hodin. Popel se vybíral až na jaře po sezoně. Ústřední topení bylo jen v jídelně. Později se kachle porozbíjely a navezly do cesty.

V komplexu zotavoven našlo práci mnoho místních lidí z okolních osad i ze slovenské strany jako personál. Vedoucího na zotavovně Bílý kříž dělal od roku 1945 František Telecký. Pocházel ze Sudet, z Orlických hor, odkud musel roku 1938 utéct před Němci. Po jeho smrti r. 1956 dělal dlouhá léta vedoucího jeho syn Karel Telecký. Na Daňka přišel z Brna František Martínek jako vrchní číšník. Vzal si sestru paní Juchelkové, Aloisii Kokešovou.Později jako vedoucí spojil Daňka se Sulovem v jeden podnik. Nakonec šéfoval všem zotavovnám na Bílém Kříži. Po Krištofíkovi na Kysuci ještě šéfovali Jožo Majchrák, Koloman Minár, Vratislav Šebesta.

Po druhé světové válce zůstala na osadě jen jedna původní chalupa a sice Pohludkovi. Je to první objekt při příjezdu na Bílý kříž od Černé po levé straně. dále od cety u lesa. Žila tam ovdovělá paní Pohludková, podruhé provdaná Střížová, se dvěmi dcerami a dvěmi syny. Na šmigrust 1945 se tam stala tragická událost - bratrovražda. Ludvík Pohludka zabil sekerou bratra Josefa v loži ve spánku. Poblíž chalupy vykopal pro něho hrob a pod pohrůžkou přinutil sestru Boženu i matku, aby mu mrtvého bratra pomohly odklidit. Důvodem byla závist, že Josef nemusel na nucené práce do Německa, potloukal se doma a pašoval přes hranici. Když přišel o šmigrustě někdo z cizích na návštěvu, nepouštěli dovnitř a tvrdili, že se jim otelila kráva, tele museli dát do kuchyně a nadělalo jim nepořádek. Když se na vraždu přišlo, němečtí četníci přinutili bratrovraha vyhrabat mrtvého holýma rukama a odvezli ho do kriminálu. Díra po hrobu je dodnes znatelná.Ludvíkovi se roku 1951 podařilo utéct z vězení, ale byl při útěku přes hranice zastřelen. Střížovi – Pohludkovi se pak odstěhovali do pohraničí. Chalupa je přestavěna na rekreační objekt a vlastní ji výzkumný ústav z Brna.

Na podzim roku 1947 procházely přes naše území zbytky poražených ukrajinských bojovníků, souhrně se jim říkalo banderovci. Na západní Ukrajině je nejdříve vyzbrojila německá armáda, potom ale partyzánským způsobem bojovali proti Němcům a později i proti Rudé armádě za samostatnou Ukrajinu. Byli velmi krutí, zavraždili mnoho místních Poláků. Za roky partyzánského boje se naučili dokonale nepozorovaně přemisťovat a jejich snahou bylo dostat se po hřebenech hor na západ. 30. září 1947 za tmy přišla neznámo jak velká skupina banderovců na Kysucu a po Krištofíkovi chtěli jídlo a tabák. Ten před nimi zavřel a z balkónu hodil dva ruční granáty. To upozornilo hlídku SNB na hotelu Bílý kříž. Strhla se přestřelka ze samopalů. Z obou stran se střílelo svítícími náboji. Výsledek byl ten, že na místě přestřelky zůstal mrtvý příslušník SNB nadstrážmistr Josef Adam z Ostravice. Banderovci mu sebrali uniformu a beze ztrát zmizeli. To byl jejich poslední výskyt na našem území. Adam byl povýšen in memoriam na poručíka a má památníček pod lesem poblíž Kysuce.

Už za první republiky bylo na Bílém kříži tolik turistů, že se tam uživil obchod. Ten vybudovali Pavlicovi. Po válce ho prodali Černockému a ten ho provozoval i pod správou Jednoty. Později v něm prodávala paní Kučová. V sedmdesátých letech byl i tento obchod malý a tak obec Staré Hamry vybudovala brigádnickým způsobem v akci „Z“ novou prodejnu s bufetem a bytem. Na tomto místě bylo tolik rekreantů, že při volbách tu obec dokonce zřizovala zvláštní volební obvod. Po převratě, když skončila organizovaná rekreace, ze zánovního obchodu už jakžtakž sloužil jen bufet s příznačným názvem „U závisláka“. Dnes má objekt v zástavě banka a chátrá.

Nedobrý osud postihl po převratě i zotavovny. Zvolil se osvědčený československý postup: během nekonečných sporů o to, kdo je vlastníkem, se nejdříve nechá vše zchátrat a rozkrást, aby se potom za nízkou cenu prodávalo. Stavební firmy pak mají práci při opravách a naše ekonomika roste. Svoji vinu na neslavném osudu zotavoven nese i organizace odborů Orea, která chtěla pohodlně žít z přemrštěných nájmů. Jednat o nájmech či koupi bylo nutno v Praze a přímo s tehdejším šéfem odborů Richardem Falbrem. Poměrně nejlépe dopadl Sulov, i když se v něm vystřídali čtyři nájemci a nikdo z pochopitelných důvodů neinvestoval. Kysucu koupili roku 1996 manželé Šamajovi z Kornice a po roce oprav začali provozovat. Hotel Bílý kříž dopadl nejhůře: zdevastován a rozkraden. Byl na dlouhou dobu ostudou v širokém okolí. Finanční družstvo SLAVA Kredit koupilo nedávno veškerý majetek ROH na Bílém kříži. Začalo se ze správného konce. Byl zlikvidován nálet dřevin na okolních plochách, čímž se obnovily dálkové pohledy. Hotel Bílý kříž má být přeměněn na komplex luxusních rekreačních bytů, které si už odkupují zámožní zájemci za cenu 0,9 – 2,6 mil. Kč.

Na Bílém kříži je trojmezí třech zemí: Slezska, Moravy a Slovenska. Je to v místě zvaném „U kameňa“ a to je hned při příjezdu od Černé po pravé straně na slovenské hranici. Kameň je vyšší než ostatní a je označen číslem 5. Pramen Černé Ostravice je naproti Sulova a nedávno ho označila česká televize pro svůj seriál „Zpět k pramenům“.

Na opačné straně osady, u rozcestí na Visalaje, je vybudována výzkumná stanice. Provozuje ji Výzkumný ústav ekologie krajiny z Brna a je nejvýchodněji položenou stanicí z celoevropské sítě těchto zařízení. Zkoumá se tam, jaký vliv má měnící se ovzduší a skleníkové plyny na rostliny. Ve velkých sklenících jsou lesní stromy a do ovzduší se přidává především kysličník uhličitý. Tímto způsobem se pro výzkumné účely proces měnícího se ovzduší uměle urychluje. Kysličník uhličitý se vozí v obrovských cisternách z Prahy. Protože tak velká cisterna až na místo nedojede, přečerpává se plyn v Hamrech do menší autocisterny.Dosavadní výsledky prý nasvědčují tomu, že zvýšený obsah skleníkových plynů a vyšší teplota ovzduší urychluje růst rostlin. Ale to už nás učila v šesté třídě s. uč. Zajícová v botanice. Takže to v nových učebnicích bude muset zůstat, nebo to do nich znovu opsat z těch starých.