Pomník valašské ovci

Valašské ovce patří do beskydské krajiny. Přivedli je sem první osadníci, přicházející po hřebenech hor od východu. Pásli je nejdříve v listnaté části lesa, nejraději pod javory. Později se pastvou a klučením horské polany rozšiřovaly v rozsáhlé pastviny. Koliby pastýřů se časem změnily na trvalá obydlí. Ovce poskytovaly svým majitelům vše, co potřebovali k životu: mléko, z něhož se vyráběly sýry, maso, vlnu a kožešiny na ošacení. Říkalo se, že ten, kdo v době největší bídy a vystěhovalectví na začátku dvacátého století vlastnil 30 až 40 ovcí - valašek, se nemusel stěhovat za živobytím do Ameriky. Ovce se chovaly ve velmi tvrdých podmínkách, byly celoročně venku. V létě se pásly na chudých pastvinách a musely vydržet zdejší dlouhotrvající deště. Pastýř, který celé léto pásl a dojil, neměl čas na sklizeň a uskladnění dostatku krmiva na zimu. Proto se ovce v zimě často musely spokojit s četynou - chvojím smrků a jedlí. Zimu ovce přečkaly v zimních košárech (ohradách), které se nazývaly mraznice. Toto označení přešlo i do názvu jedné z osad, která je kousek pod námi. Takové životní podmínky úspěšně přečkalo jen to nejodolnější plemeno ovcí – valaška. Její dlouhá, hrubá a splývavá vlna se při dešti sklopí, voda steče po povrchu rouna jako po šindelové střeše a zvíře nepromokne.

Ve dvacátém století byly valašky překřižovány cizími plemeny s jemnější vlnou a vyšší užitkovostí. Zušlechťování původní valašky bylo tak důkladné, že se na ni málem zapomnělo a okolo roku 1980 se už psalo, že je vzácnější než sibiřský tygr. Na poslední chvíli se podařilo několik posledních kusů z Československa zachránit a soustředit právě zde, v JZD na Starých Hamrech. V současnosti je plemeno ovcí, které spoluvytvářelo beskydskou krajinu, zachráněno a má i svou plemennou knihu.

Fotogalerie